Hned od začátku hezky upřímně: Nemám ráda slovo vize. Nejsem ani příznivec hlubokých promlouvání do duší hoczáků. Vždycky, když se zde na tomto už možná zapomenutém místě objevil nějaký článek, přistupovala jsem k němu až možná neoprávněně skepticky, a jak Derek napsal do debatky před nedávnem, koho by zajímaly přece nějaké rozsáhlé filosofické hlubokomyslné žvásty.

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli chci něco zveřejňovat, jestli to vůbec k něčemu bude a nebo se jen ztrapním jakýmsi proslovem, který stejně nikoho nebude zajímat a nebo se na něj za dva týdny zapomene. Avšak a přeci. Projevuje se na mě Goldhairovská výchova a mé svědomí mi nedá jen tak dál okounět, přemítat si všechno v duchu pro sebe a přitom se o to s vámi nepodělit.. Nedělám to však z moci nějaké vyšší než jste vy, chci vám to sdělit jako normální hráč, který je jen na rozdíl od některých z vás tady na této hře závislý o nějaký ten rok déle.

Co se vám vybaví, když se někde objeví v souvislosti s HOCZ roky 2008/2009? Pamětníkům možná leccos, ale pro ty, co v těchto letech nebyli součástí tohoto projektu nebo si to nepamatují, stručně (!) vysvětlím, proč se obracím právě na tuto část minulosti. V tomto období HOCZ procházelo těžkou zkouškou. Nebylo to poprvé, ale ani nejspíše naposled. Bortil se zažitý starý řád a do popředí se dostávala revoluce, která měla náš projekt vyhrabat z krize. Dotýkala se především vedení, ale měla dopad samozřejmě i na ostatní hráče, na celé HOCZ. Je zvláštní o tom přemýšlet teď o dva roky později. Pročítala jsem si staré články, diskuze, názory a zamyšlení, vize a možná řešení, jak z toho ven. Dva/tři roky je docela dlouhá doba. Stejně tak sedm let existence HOCZ je dlouhá doba. A mě v hlavě vystupuje otázka: Jenže co se za tu dobu změnilo?

Dovolím v souvislosti s tímto citovat Lukáše, doufám, že mě za to nezakousne:

„Nikde se nic pořádného neděje, protože nikdo neví, kdo to má na starost, nebo ti co to mají mít na starost, nefungují či neexistují. Nikam to tu nesměřuje, protože nikdo netuší, na co se má soustředit a kam to vést. Všechno je šedé, protože chybí nadšení do práce popoháněné společným cílem. Vytrácí se týmová spolupráce, kterou nahrazují výbory, referáty, resorty a pravomoce… vše je hlavně o hlasování a schvalování, nikde žádná iniciativa, přirozená dělba práce, přirozené role v týmu… Komunikace se vytrácí, jedna skupina netuší, co dělá druhá. Lidé si tvoří rychlé závěry nad věcmi, do kterých nevidí (ať už proto, že technicky nemůžou, i kdyby chtěli, nebo proto, že je prostě jednodušší utvořit si nějaký názor bez toho, aby člověk studoval materiál, který má k dispozici a zamyslel se nad všemi aspekty daného problému), vznikají tak fámy, desinformace a následně potom nevrlost a hádky. Lidé jsou znechucení a odchází a situace se jen horší.“

Víte, co je na tom nejsmutnější? Psal to v květnu roku 2009. Bylo to přesně rok potom, co na to v roce 2008 upozorňoval, že by se něco podobného mohlo v budoucnosti přihodit. A taky že přihodilo.

Netvrdím teď, že se nacházíme úplně na stejném místě. Že se nic nezměnilo a my jsme banda neschopných lidí, kteří se dokážou jenom shazovat a hádat, a pak to hezky okecat na nějakém krutopřísně vypadajícím článku tady na blogu nebo na nástěnce. Hodně se toho událo. Hodně se zlepšilo a hlavně – přišla nová generace aktivních hráčů. Ale taky nemůžu říct (keksíkužel), že si nemyslím, že by to opět nemohlo dopadnout tak, jak se Lukáš zmiňuje.

Nová generace. Vždycky jsem si říkala, že z takovýchto problémů, co vedení má, by je mohla dostat jen vlna nových (aktivních a nadšených) lidí. HOCZ je velké sousto, větší než si kdokoliv ze zakladatelů myslel a po nějakém čase přerostlo přes hlavu nemálo lidem. Není možné, aby ho po tolika letech nadále spravovali stále ti samí lidé (až na ó velkého Kiraru, který si ale po celé fungování HOCZ drží neutrální tvář), ale zároveň je nesmírně důležité uchovávat v paměti vše, co pro HOCZ kdokoliv již udělal nebo se snažil udělat. Nadšení a zkušenost. Nadšení mají většinou ti noví, zkušenost zase ti starší.

Někdy nadšení přeroste v to, že se noví mají tendenci cpát do všeho a aniž by se ohlíželi za tím, co už bylo nebo nějak dopadlo, aniž by měli tu zkušenost, chtějí to dělat za každou cenu. Myslí si, že kdyby na to snad někdo jiný měl, už dávno by to udělal. A samozřejmě protože jsou nadšení, ještě neskeptičtí a mají chuť si najít čas, ví všechno nejlíp, mají ten potřebný náboj a jdou to bez ohlížení udělat. Po chvilce si uvědomí (v lepším případě), že nejspíše na něco zapomněli, že přehlídli důležitá fakta, že to dostatečně neprodiskutovali s ostatními, že se nezajímali o to, zda už někdo s tímto nemá zkušenosti. Ale je pozdě, svou chybou probudí ty starší, kterým se to samozřejmě nelíbí, většinou si od nich vyslechnou nějaké poučování a kritiku, ztratí zájem, náboj.. a když rovnou neodejdou, stanou se zahořklými nimraly, kteří už pak jenom kritizují všechno, co se dá, jen aby v tom nebyli sami. Nebo mlčí, tiše všechno sledují, možná sem tam něco udělají aniž by si toho někdo všimnul..

Starší mají zase tendenci si sedět na svých těžce vydobytých pozicích a za žádnou cenu nechtějí dát šanci novým. A to i přesto, že už je dávno přešla chuť si hledat čas a vyprchal z nich náboj, který je potřeba pro dokončení čehokoli. Ale mají to v hlavě a pořád jen opakují, že jednou to přece jenom udělají, a nemůžou to dát někomu jinému, protože ti noví by to udělali úplně špatně. Jelikož to nemají zažité a nic o tom nevědí a jsou tu teprve krátce a jsou to prostě lamy. Jen ať si tu nějaký rok pobudou a pak ať si klidně kecají. Přičemž vyhledají každou pitomou chybu nováčka, aby tím tak mohli potvrdit svá jistě moudrá a zkušená slova. To, že právě kvůli tomuhle většinou nováčci ani rok nevydrží, že tím vytvářejí neprůchodnou stěnu a nic se nezlepší..

Samozřejmě, toto jsou obecné a extrémní příklady, je i spousta jiných případů, kdy zkušenost a nadšení nejsou za jedno. Nechci a ani nebudu je vypisovat všechny, většina z nás si je moc dobře uvědomuje, ale jak je u lidí zvykem, první reakce na problém je jeho ignorace. Ono se to nějak vyvrbí. Samo? Jasně..  Až při druhém varování si člověk začne uvědomovat, že se to sice samo vyvrbí, ale úplně opačným směrem. Při třetím už je obecně a celkem logicky pozdě.

A je to špatné a je to škoda. Jediné řešení, které v tom vidím, je komunikace. Ale jak už je v Lukasově příspěvku naznačeno, stojí na HOCZ za houby. A vždycky stála. Neumíme spolu komunikovat, neumíme bořit nepřístupnost, neumíme si nebrat všechno osobně, neumíme se poučit ze svých chyb a přiznat si, že jsme něco udělali špatně, neumíme povzbuzovat a nerejpat skepticky do všeho, co druzí udělali špatně..  Ale – přece to nebudeme ignorovat napořád, snad ne? Ano, je problém v tom sehnat nové nadšence, ale zároveň tak zkušené, jako jsou nebo bývali ti pamětníci začátků HOCZ. Je těžké nalákat nové lidi a přitom jim dát volnou ruku, šanci a předat jim vše, co předat můžeme. Zároveň není lehké přijít do nového prostředí a všechno hned vědět. Ale je opravdu nutné nechat dál plynout tento nekomunikační systém, když tím ohrožujeme stav projektu, bezproblémovou funkčnost HOCZ?

Vřele doporučuji si pročíst minimálně zde na blogu články z roku 2009, které se toho týkají, abyste si připomněli nebo objasnili, co se tenkrát odehrálo. A doporučuji to i těm, kteří to kdysi dávno četli. Jelikož jak je zde tradicí, že většina z nás dokáže vnímat jen to, co je aktuální a po čase se úplně zapomene, co nám kdysi několik zkušených (rozhodně zkušenějších než já) lidí chtělo říci.

Nechci momentálně číst pod tímto článkem, jak je to skvěle napsané (to kdybyste to snad někdo měl v plánu) nebo kde všude mi chybí čárka, kde všude mám pravopisnou chybu (kdyby tam náhodou nějaká byla, tak se fakt omlouvám) nebo že jsem úplně mimo mísu (i to je možné), chci jen, abyste se nad tím alespoň trochu sami zamysleli. Nikdo vám neříká, abyste se chovali podle nějakého návodu, ani já jsem to neměla v plánu (jednak se tak chovat a druhak vám podávat návod). Jen se nad tím prosím zamyslete a pak čiňte tak, jak uznáte sami za vhodné.

Toť z mé strany a hlavy vše.

Terka