Sepsala Riska:

Mělo by to asi nést název jako „veřejná omluva“, někdo by to možná nazval…“teď si bude hrát na hodnou holčičku“ a myslet si, že jí to projde; není mi jedno jak to budete brát, ale většina z Vás mi to asi nikdy neřekne do očí.

Víte kdo jsem? Tuším že ano. Ne snad, že bych si tak věřila, ale nejspíš jsem proslavená (^^^). Snad i nechvalně.

Já jsem ta, co v jednom kuse remcá (-la), všude, možná proto, že ve vedení sama nejsem a stále se hrdě hlásím k tomu, že jsem student.

Každopádně…nejsem Arien. A to i přesto, že mi tak spousta lidí říká i irl, JÁ jsem Tereza. Osobním jménem a jsem ta, která se tady, na hocz, vyjadřuje do komentářů na nástěnku, do návštěvní knihy, do debatky Studentské Rady, do „spolky“ (tedy nonrpg místa mé koleje), do školy roleplayingu…Ta co se tady vyjadřuje k dění, chování, zákulisí a ano…v podstatě ke všemu a všem a z valné části i neoprávněně…a v podstatě tak, že někteří z Nás, tady z toho našeho kolektivu, to už nedovedou brát jako oprávněné jednání ani jako pokus o nějakou ještě-snášení-hodnou kritiku. (Nebudu říkat, že se jim divím nebo nedivím.)
A já jsem ta, co se má omlouvat.

Když jsem se v neděli dozvěděla, že se pro mě našel trest za mé činy – tedy smazání mé postavy, tak jsem to úplně psychicky nezvládla.
Nevím nakolik i vy máte pevné citové pouto ke své postavě, ale po těch letech (od zařazení 1074 dní^^^), mohu popravdě říct, že kdyby se to mělo stát, umře i část mého vlastního já a bohužel to žádná jiná postava nedovede nahradit. Také jsem  zjistila, že to pevné pouto, které nás k sobě váže (jak mě a Arien, tak mě a hocz – nemusíte věřit tomu, že to tady mám vážně ráda, je to tak), je pevné až moc.
Brala jsem si a stále si beru příliš věcí osobně, i když tvrzení, že „je to jen hra“, jste už možná také slyšeli.

Když jsem na hocz přišla, byla tady určitá skupinka lidí, ke kterým jsem si vytvořila určitý vztah hned…nebyl ještě tak pevný, jako ten, co jsem si vytvořila s některými později, ale měl jistý řád. Věděla jsem jistě, kdo je nahoře a kdo je dole, či tak a věděla jsem ke komu se mám jak chovat. Ať to zní jak chce hloupě. Ti lidé byli starší (většinou) a nebo se tak chovali a člověk v nich viděl faktické vedení.

V té době mi bylo 14 let a přiznávám se, že jsem byla jiná a podobnou hru jsem hrála poprvé, ostatně taky to navždy zůstala jediná hra s rpg tématikou, kterou jsem kdy hrála.

Pak jsem vyrostla (ne zase tak moc) a postupem času, když tady zůstáváte s velmi úzkou skupinkou lidí, kolem kterých se to točí, a kolem kterých se točí i ti co se tady vyskytují v podstatě „namátkově“ nebo nově, zjistíte…že se k nim Váš vztah mění.
V ten okamžik třeba poznáte, že jste nějaký podíl autority dostali i vy (třeba jste šli zcela náhodou kolem) a jsou najednou hráči, kteří k Vám mohou nějak vzhlížet a vy na ně můžete zase náležitě shlížet. A s tou Vaší autoritou najednou přijde i moment, když se začnete cítit, jako někdo kdo má právo jim do toho mluvit. Mohla bych stokrát opakovat, že chci jen hrát, ale přešlo to u mě již do stádia, kdy jsem zjistila, že jako způsob vyjádření se, beru i (někdo se tomu zasměje)komentáře na nástěnce a nejsem sama.
Je fakt, že kdybych chtěla jen hrát, tak bych mohla mlčet úplně a otevírat jen okna chatů, ale já říkám…že je to osud dlouhodobých hráčů. Možná jo a možná taky ne.

Jen ta představa, že svým chováním jsem docílila toho, že si někteří lidé, kteří tomu rozumí, řekli dost a můžeš jít, mě naprosto šokovala.
Do neděle jsem tedy nechápala ani ň?
Ač jsem se v průběhu večera dozvěděla, že bych se mohla vrátit, třeba s novou postavou…ten šok, který pocítíte, taková prázdnota…ta vidina toho, že to psychicky nezvládnete, a že ztratíme lusknutím prstů takový kus sebe sama, to ve Vás vyvolá něco jako šok o velikosti průměrné vlny tsunami na pláži… -.-

Stalo se hodně věcí a mnoho z nich mi přijde jako nedorozumění, jasně…vím co jsem prováděla.
A taky jsem to prováděla pořád dokola s čistým svědomím, kterého se dotklo jen namátkou, že mi psal sem tam někdo a říkal, abych se se svým chováním klidnila, nebyl to jen někdo…těch lidí bylo víc.
Urážela jsem se kvůli věcem, které jsem vážně vůbec brát nemusela a oplácela to stejnou (třeba i horší) mincí a ano…Existují i lidé, kterým jsem ublížila (doufám, že je jich minimum), minimálně jim pak lezla na nervy, ale žila jsem v představě, že mám právo na to říkat co chci.

Hocz je místo, které Vás změní. Hocz mě třeba naučilo mít svůj vlastní názor, rozvíjelo moji fantazii, našlo mi kamarády na celý život, ale opakuji, naučilo mě mít svůj vlastní názor, jakkoliv je zcestný.
Za to se nemůžu omluvit, ale můžu se omluvit jmenovitě těm, které bych jmenovat chtěla a měla:

Lukasovi, který ač mi stejně nevěří a nejspíš už nikdy neuvěří, a který se mi toho hodně pokoušel vysvětlit, zatímco já jsem to nebrala zas tak vážně. Na druhou stranu ten, který mi dovedl říct, že to bere jako omluvené a uzavřené a jako ten, od kterého to teď už vážně beru. Je jeden, kterému bych se tady měla omluvit hlavně.

Engalovi, asi za jeho nedělní a vlastně i předchozí trpělivost a za to, že mi dovedl omlátit o hlavu fakta tak důkladně, že jsem je konečně i dovedla přijmout. Ačkoliv nechtěl abych ho snad ani jmenovala.

Alex, proti které jsem měla jen uraženou ješitnost a naivní představy. (To ta zvěromagie Alex.)

Ginny, za to, že jsem pořád tady, abych jí lezla na
nervy zbytečnými dotazy, poznámkami a připomínkami :)

Frey, za to co za mě musela všechno kdy vyslechnout, za tu kritiku a za to, že mě musela bránit. A taky za to, že jí někdo snad bral jako mojí loutku. Nikdy to tak nebylo, není a nebude. To mě mrzí skoro nejvíc.

…

Jsou určitě lidé, které jsem nejmenovala, řekněme, že se jedná o členy vedení, kterých jsem se snad mohla dotknout, mohla jsem Vám kazit hru, mohla jsem Vám brát náladu, chuť, energii, nadšení…cokoliv.

A taky se může jednat o studenty, ke kterým jsem se vyjadřovala. V tom případě šlo ale o jejich hraní a to se mi zdá jako pochopitelný argument k tomu, abych jim do toho mohla mluvit. (Přeci jenom, jsem tu dost často, abych vnímala to co se na chatech děje.)

Ale nikdy jsem nikomu z Vás všech nechtěla kazit hru samotnou a brát Vám z ní požitek…To nikdy. (Neříkám, že se to nemohlo stát.)

Nebudu ale vyjmenovávat lidi, kteří naopak ublížili mě, to by Nám všem asi sotva prospělo. Alespoň ze své strany to teď smažu, můžu jen doufat, že to uděláte i vy a nebo se tak budete prozatím tvářit.

Neříkám, že jsem se změnila, po jednom večeru stráveném na icq, ani potom, co jsem snad definitivně zakopala tu pověstnou „válečnou sekeru“ s Engalem, a snad ani po jedné z části probděné noci a dokonce ani potom co jsem napsala tento článek.
Neříkám, že se můžu změnit ze dne na den. Nebo snad, že se někdy změním, ale rozhodně vím, že to jediné co mě dovedlo donutit vůbec k něčemu jako je zamyšlení, bylo to, že bych o něco přišla právě já sama…A nestálo by mi to za to, to mi věřte.

Jen vím, že je to moje poslední šance a jsem za ní neskutečně vděčná…Tímto se tedy omlouvám a děkuji těm nejmenovaným, kteří uvěřili, že mám ještě nějaké (malinké) právo tady s Vámi zůstat a vy máte nějaký (malilinkatý) důvod mě tady s Vámi nechat hrát…jako Arien.

Měla bych asi dodat poslání příštím generacím, vezměte si mě jako odstrašující příklad? Exemplární.
Občas se asi vážně vyplatí držet jazyk za zuby a nebo si po sobě dvakrát/třikrát přečíst to, co chceme odeslat než zmáčkneme enter. Abychom aspoň měli šanci zvážit něco než to kvákneme. Často to ani nemusíme myslet tak, jak to vyzní.

A co se týče samotné hry? Enjoy, stojí to za to.

(A slyšela jsem taky, že „objektivní kritika“ k psaní patří, tak klidně do toho, třeba se naučím, jak se to dělá :))

„Jdeš si takhle po ulici, a najednou tě zasáhne černý kulový blesk…“

Bývaly časy, kdy tohle byla tradiční hláška mezi těmi, co se pohybovali ve světě role-playingu. Teď už jí asi mnozí neznají, ale hádám, že existuje mnoho další podobných, které mají společného jmenovatele. Vyhrocení vztahu mezi hráčem a gamemasterem.

V posledních dnech se stalo několikero událostí, které mě nakonec přivedly k tomu, napsat o tomhle vztahu, jeho podobě a důležitosti pro role-playing, a smyslu celého role-playingu vůbec, tuhle úvahu. Některé z těch událostí nebyly nijak negativní, patří sem například příprava nového dobrodružství pro naši skupinu hráčů Dračího Doupěte (způsob jak se odreagovat od přípravy na zkoušky). Jiné byly dosti nepříjemné a hlavně alarmující, neb jsem poznal, jak málo jsme byli schopni o role-playingu sdělit těm, které tady k němu nějakým způsobem vedeme. A to přitom má být jeden z hlavních cílů projektu.

Toto své pojednání, napůl zamyšlení, napůl snaha o vysvětlení, začnu tím, že nějakým způsobem opíšu, kdo je to onen „gamemaster“. Gamemaster je vládce hry, pán jeskyně, dungeon master, role-playing admin, osud, vypravěč. Je to ten co má hru na starosti. Úkolem gamemastera je vést hru. Stavět postavy hráčů před problémy, které oni musí řešit, a dle své úvahy jim naznačovat cestu, vést je za ruku, nebo jim dát úplnou volnost v rámci jejich možností. Výsledkem celého tohoto procesu má být mimo jiné i přínos pro hráče v podobě zkušeností s řešením problémů, pohled na problémy jinýma očima a pak samozřejmě zábava.

Mezi gamemasterem a hráčem se v průběhu hry vyvíjí vztah a na základě toho vztahu a vzájemného poznání může gamemaster připravovat lepší zápletky a překážky, ušité daným lidem na míru… ne proto, aby si šli na ruku, ale aby to bylo pro hráče zajímavou výzvou. Výzvou, která potom přináší to, co má hra přinášet, tedy krom už zmíněné zábavy a nesmírně důležitých zkušeností také pocit uspokojení nad vydobytým vítězstvím.

Proto a jen kvůli tomu Gamemaster vdechuje život okolnímu prostředí, lidem (slavná CP) a je i Osudem. Ano, je bohem svého světa a má k dispozici všechny legální i nelegální prostředky k tomu, aby učinil prakticky cokoliv. Ale to neznamená, že je zlomyslným bohem! Na základě toho, co jsem napsal výš víme, že on se nesnaží postavy hráčů mermomocí zabít, nebo se vyžít na jejich týrání – předkládá jim své zápletky, vytváří výzvy, vytváří překážky, všechno s cílem… neopakuji se už? Ano, je to kvůli zkušenost, zábavě a pocitu uspokojení.

Hráč ale musí pochopit, kdo hru vede… musí přijmout status quo. Má postava je ve světě, jehož fungování těžko ovlivním já jako hráč jinak, než skrze činy mojí postavy, která se musí postavit všemu, co si pro ni onen svět přichystal. Jako my sami v reálném světě. Rakovinu si taky nevybíráme a těžko to s někým uhádáme.

Ovšem, existuje kasta hráčů, a nemalá, která to odmítá přijmout… snaží se z gamemastera vybít mimoherně výhody, snaží se hru tlačit svou cestou, zištně používají znalosti hráče pro rozvoj vlastní postavy, neustále se ohánějí různými pravidly (i když slovo gamemastera stojí nad pravidly, to je základní zákon – on může všechno), stěžují si, cítí se ukřivděni, neustále komentují činy gamemastera a snaží se jeho rozhodnutí jakkoliv obejít, hledají skuliny a prudí. Nevím proč existují, ale jsou. Ve všech RP hrách.

Když to hráč odmítá pochopit, je plným právem gamemastera použít svoje božské schopnosti a tentokrát s plnou silou své zlomyslnosti (už chápete citát na začátku… pravda, jsou i elegantnější řešení, ale tohle je prostě klasika). Proč ptáte se? Když hráč nemá zájem o vybudovat si vztah s gamemasterem a dát mu možnost dělat jeho práci (už se nebudu opakovat, co to obnáší), tak proč by ji gamemaster měl dělat? Když nepomůže domluva, obvykle prostě postavu zabije a když hráč nechce pochopit, kde udělal chybu, udělá nad ním křížek a najde si někoho jiného. Onen hráč očividně prostě nepochopil pointu hry…

Naopak hráč, který pochopil, může čekat na skvělé herní zážitky, které se mu gamemaster pokusí ušít na tělo a skrze které bude mít možnost poznat nové a často netušené pohledy. Není potřeba nikomu lézt do zadnice, ba dokonce můžete dopadnout stejně jak v tom opačném extrému, tedy s kulovým bleskem v hrudi (nebo snad kulkou?). Je třeba přijmout status quo, protože o tom ta hra je. Já jsem hráč a on pro mě připravuje hru.

Kdyby to tak nebylo? Co kdyby byla hra podle hráčů? Kdyby neexistoval gamemaster, nebo šel hráčům na ruku? Prosté. Hráči připravující si zápletky sami pro svou postavu se brzy přestanou bavit – buď vědí, jaké je čeká vyústění, nebo vědí, že to vlastně nemá žádnou pointu a je to jen zabíjení času. Nebo možná brzy získají snadno všechno co pro svou postavu chtěli – peníze, moc, uznání, supermocné kouzlo, absolutní volnost, to je jedno… opět to skončí nudou.

Jednou za čas se člověk může zabavit tímhle. Nebo třeba interakcí s ostatními hráči. Ale není to ono. Vždyť nemusíme chodit daleko, stačí se nakouknout do Velké síně, kde vidíme všechny ty co tam sedí a nudí se. Někteří z nich nepochopili, že to co se děje ve vedlejší místnosti je tam pro ně. Jiní se zase přehltili tím, že se bavili sami a chtějí něco nového. Proto jsou tu gamemasteři, kteří přinášejí nové zápletky, nové příběhy, nová překvapení, nové zážitky, nové zkušenosti… už se zase opakuji, co? Od správného gamemastera se těžko předem dozvíte, co Vás čeká a co máte udělat pro to, aby jste to zvládli… v opačném případě se situace nakonec zvrátí v to, co jsem popisoval v předchozím odstavci. Zkrátka a jednoduše, gamemaster vnáší do hry tajemství, přináší něco, co musíte řešit, aniž by jste věděli, jaké je řešení. Proč? Protože jste to nevymýšleli vy, ale on. Pro vás. A proč to udělal. Důvody už teď přece znáte.

Už chápete o čem to je? A teď trochu konkrétněji k naší situaci. Na HOCZ je teoreticky gamemasterem ten, kdo vládne mocí vypravěče a je součástí širšího vedení, tudíž každý občan a člen vedení školy (ti bílí a hnědí). Prakticky to ovšem s vykonáváním této práce není tak žhavé. Věřte, výuka, opravování úkolů, řešení každodenní agendy, hádání se studenty, nebo mezi sebou (nic není ideální) většinou člověku vezme náladu a energii se plně věnovat této práci. Není to dobře, my to víme a snažíme se s tím něco dělat. Přesto tu pár zběhlých jedinců je (některé v tom co občas vymyslí obdivuji), tak jim dejte prostor a zapojte se. Už víte jak.

Zapojte se jako správní hráči a vězte, že z vaší strany je to to nejlepší, co můžete udělat pro to, aby se ve vedení objevil větší počet kvalitních gamemasterů. Když budete jejich snahy ignorovat, nebo s nimi otevřeně bojovat, buď je otrávíte, nebo vyvoláte příslušný protiútok. A věřte, s bleskem z nebe se vaše postava nepopere.

Díky za pozornost.

P.S.: Pro další informace doporučuji si příslušnou problematiku vyhledat na webu, můžete začít například s wiki. Velice poutavým způsobem se tímhle zabývá i povídka Leonarda Medka „A mezky své tupohlavé…“, publikovaná ve sbírce „Kostky jsou vrženy“. Stojí to za přečtení. Vůbec celá sbírka.

P.P.S.: Autor této slátaniny se gamemasteringu věnuje už více než deset let.

Vážení soudruzi. Vážení soudružky.

Právě jsem se vrátil z Hradu, pan ředitel svou demisi přijal. Oslavme tak toto velké vítězství Bílé revoluce, vítězství naší společné Marxisticko-lenin-stanleyovské ideologie. Ode dneška jsme si všichni rovni. Jen ti bílí si budou rovnější než ostatní.

Pro blaho studentské třídy nastolujeme tak nový režim, který se o Vás bude starat tak dobře, že ani vlastní názory z vaší strany nebudou žádoucí. Pro zajištění tohoto blaha a budování naší bílé budoucnosti zavádíme tyto orgány, které se o Vás budou starat:

Prezidentský úřad, který je k ničemu, ale dobře to zní. Post prezidenta obsadil Soudruh Engal Angarathský, který je i šéfem kontrašpionáže.

Ústřední výbor BSHČ, který bude hrabat, aby všem mohl následně jasně dokazovat, že žijeme v blahobytu. Generálním Tajemníkem BSHČ se stává Soudruh Thomas Stanley. Ten je také ministrem pro cenovou kontrolu a vedoucím sekretariátu dělnicko-rolnické inspekce, jehož úkolem je všechny kontrolovat.

Vrchním velitelem armády, který má za úkol všechny komandovat, organizovat velkolepé přehlídky na nádvoří a dohlížet na plnění plánu v konzumaci rybího tuku, se stává soudruh Torn Austin Duncan.

Soudruh Lukas W. Goldhair dostal na starost post Poradce pro vnitřní aféry a také poměrně nevinnou instituci pod názvem STP (Studentská Tajná Policie). Pokud máte nutkání cokoliv o komkoliv sdělit, nebojte se využít služeb tohoto orgánu.

Ovšem, aby byl nástup naší nové budoucnosti proveden s čistým štítem, je třeba přistoupit k několika opatřením:

S okamžitou platností tímto zavádíme tzv. Revoluční Tribunály, které budou soudit přestupky proti novému řádu a ideologii. První kdo nastoupí k tomuto spravedlivému procesu a bude odsouzen k smrti, bude Arien Severin, protože nemá to správné Revoluční cítění. Krom trestu k smrti můžete být spravedlivě odsouzeni také k práci v uranovém dole ve sklepení, stavbě jaderné elektrárny středního doletu ve skleníku, veřejně prospěšným pracím v kuchyni, nebo službě v PTP Bílé Armády.

Budťe ale také ve střehu. Západní nepřítel Czechzone se k nám stále snaží propašovat svoje zvědy, například mandelinku mandragorovou, a rád ukrývá nepřítele režimu, kteří uprchli z naší země. Doneslo se nám dokonce, že tamní uprchlíci založili na Czechzonu „Exilové Hocz“! Buďte ve střehu a držte po spolu. Naší stránkou Czechzone agent neprojde!

Děkujeme za pozornost a doufáme, že oceníte několik málo změn, které pro Vás chystáme. V každém obchodě budou již brzy naprogramovány fronty, ve kterých budete muset stát. Body budou změněny na bony a za ně si následně budete moci kupovat zvláštní zboží, například Dráčky, v nově zřízeném Tuzexu na Příčné ulici. Veškeré stávající předměty a zkoušky budou zrušeny a nahradí je vědecký marixmus-lenin-stanleyismus a na něj navazující Morx-Engalismus. Zkoušky z obou předmětů nahradí zkoušky NKÚ a OVCE a budou povinné.

Čest vedení aneb s profesory na věčné časy a nikdy jinak!