Hned od začátku hezky upřímně: Nemám ráda slovo vize. Nejsem ani příznivec hlubokých promlouvání do duší hoczáků. Vždycky, když se zde na tomto už možná zapomenutém místě objevil nějaký článek, přistupovala jsem k němu až možná neoprávněně skepticky, a jak Derek napsal do debatky před nedávnem, koho by zajímaly přece nějaké rozsáhlé filosofické hlubokomyslné žvásty.

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli chci něco zveřejňovat, jestli to vůbec k něčemu bude a nebo se jen ztrapním jakýmsi proslovem, který stejně nikoho nebude zajímat a nebo se na něj za dva týdny zapomene. Avšak a přeci. Projevuje se na mě Goldhairovská výchova a mé svědomí mi nedá jen tak dál okounět, přemítat si všechno v duchu pro sebe a přitom se o to s vámi nepodělit.. Nedělám to však z moci nějaké vyšší než jste vy, chci vám to sdělit jako normální hráč, který je jen na rozdíl od některých z vás tady na této hře závislý o nějaký ten rok déle.

Co se vám vybaví, když se někde objeví v souvislosti s HOCZ roky 2008/2009? Pamětníkům možná leccos, ale pro ty, co v těchto letech nebyli součástí tohoto projektu nebo si to nepamatují, stručně (!) vysvětlím, proč se obracím právě na tuto část minulosti. V tomto období HOCZ procházelo těžkou zkouškou. Nebylo to poprvé, ale ani nejspíše naposled. Bortil se zažitý starý řád a do popředí se dostávala revoluce, která měla náš projekt vyhrabat z krize. Dotýkala se především vedení, ale měla dopad samozřejmě i na ostatní hráče, na celé HOCZ. Je zvláštní o tom přemýšlet teď o dva roky později. Pročítala jsem si staré články, diskuze, názory a zamyšlení, vize a možná řešení, jak z toho ven. Dva/tři roky je docela dlouhá doba. Stejně tak sedm let existence HOCZ je dlouhá doba. A mě v hlavě vystupuje otázka: Jenže co se za tu dobu změnilo?

Dovolím v souvislosti s tímto citovat Lukáše, doufám, že mě za to nezakousne:

„Nikde se nic pořádného neděje, protože nikdo neví, kdo to má na starost, nebo ti co to mají mít na starost, nefungují či neexistují. Nikam to tu nesměřuje, protože nikdo netuší, na co se má soustředit a kam to vést. Všechno je šedé, protože chybí nadšení do práce popoháněné společným cílem. Vytrácí se týmová spolupráce, kterou nahrazují výbory, referáty, resorty a pravomoce… vše je hlavně o hlasování a schvalování, nikde žádná iniciativa, přirozená dělba práce, přirozené role v týmu… Komunikace se vytrácí, jedna skupina netuší, co dělá druhá. Lidé si tvoří rychlé závěry nad věcmi, do kterých nevidí (ať už proto, že technicky nemůžou, i kdyby chtěli, nebo proto, že je prostě jednodušší utvořit si nějaký názor bez toho, aby člověk studoval materiál, který má k dispozici a zamyslel se nad všemi aspekty daného problému), vznikají tak fámy, desinformace a následně potom nevrlost a hádky. Lidé jsou znechucení a odchází a situace se jen horší.“

Víte, co je na tom nejsmutnější? Psal to v květnu roku 2009. Bylo to přesně rok potom, co na to v roce 2008 upozorňoval, že by se něco podobného mohlo v budoucnosti přihodit. A taky že přihodilo.

Netvrdím teď, že se nacházíme úplně na stejném místě. Že se nic nezměnilo a my jsme banda neschopných lidí, kteří se dokážou jenom shazovat a hádat, a pak to hezky okecat na nějakém krutopřísně vypadajícím článku tady na blogu nebo na nástěnce. Hodně se toho událo. Hodně se zlepšilo a hlavně – přišla nová generace aktivních hráčů. Ale taky nemůžu říct (keksíkužel), že si nemyslím, že by to opět nemohlo dopadnout tak, jak se Lukáš zmiňuje.

Nová generace. Vždycky jsem si říkala, že z takovýchto problémů, co vedení má, by je mohla dostat jen vlna nových (aktivních a nadšených) lidí. HOCZ je velké sousto, větší než si kdokoliv ze zakladatelů myslel a po nějakém čase přerostlo přes hlavu nemálo lidem. Není možné, aby ho po tolika letech nadále spravovali stále ti samí lidé (až na ó velkého Kiraru, který si ale po celé fungování HOCZ drží neutrální tvář), ale zároveň je nesmírně důležité uchovávat v paměti vše, co pro HOCZ kdokoliv již udělal nebo se snažil udělat. Nadšení a zkušenost. Nadšení mají většinou ti noví, zkušenost zase ti starší.

Někdy nadšení přeroste v to, že se noví mají tendenci cpát do všeho a aniž by se ohlíželi za tím, co už bylo nebo nějak dopadlo, aniž by měli tu zkušenost, chtějí to dělat za každou cenu. Myslí si, že kdyby na to snad někdo jiný měl, už dávno by to udělal. A samozřejmě protože jsou nadšení, ještě neskeptičtí a mají chuť si najít čas, ví všechno nejlíp, mají ten potřebný náboj a jdou to bez ohlížení udělat. Po chvilce si uvědomí (v lepším případě), že nejspíše na něco zapomněli, že přehlídli důležitá fakta, že to dostatečně neprodiskutovali s ostatními, že se nezajímali o to, zda už někdo s tímto nemá zkušenosti. Ale je pozdě, svou chybou probudí ty starší, kterým se to samozřejmě nelíbí, většinou si od nich vyslechnou nějaké poučování a kritiku, ztratí zájem, náboj.. a když rovnou neodejdou, stanou se zahořklými nimraly, kteří už pak jenom kritizují všechno, co se dá, jen aby v tom nebyli sami. Nebo mlčí, tiše všechno sledují, možná sem tam něco udělají aniž by si toho někdo všimnul..

Starší mají zase tendenci si sedět na svých těžce vydobytých pozicích a za žádnou cenu nechtějí dát šanci novým. A to i přesto, že už je dávno přešla chuť si hledat čas a vyprchal z nich náboj, který je potřeba pro dokončení čehokoli. Ale mají to v hlavě a pořád jen opakují, že jednou to přece jenom udělají, a nemůžou to dát někomu jinému, protože ti noví by to udělali úplně špatně. Jelikož to nemají zažité a nic o tom nevědí a jsou tu teprve krátce a jsou to prostě lamy. Jen ať si tu nějaký rok pobudou a pak ať si klidně kecají. Přičemž vyhledají každou pitomou chybu nováčka, aby tím tak mohli potvrdit svá jistě moudrá a zkušená slova. To, že právě kvůli tomuhle většinou nováčci ani rok nevydrží, že tím vytvářejí neprůchodnou stěnu a nic se nezlepší..

Samozřejmě, toto jsou obecné a extrémní příklady, je i spousta jiných případů, kdy zkušenost a nadšení nejsou za jedno. Nechci a ani nebudu je vypisovat všechny, většina z nás si je moc dobře uvědomuje, ale jak je u lidí zvykem, první reakce na problém je jeho ignorace. Ono se to nějak vyvrbí. Samo? Jasně..  Až při druhém varování si člověk začne uvědomovat, že se to sice samo vyvrbí, ale úplně opačným směrem. Při třetím už je obecně a celkem logicky pozdě.

A je to špatné a je to škoda. Jediné řešení, které v tom vidím, je komunikace. Ale jak už je v Lukasově příspěvku naznačeno, stojí na HOCZ za houby. A vždycky stála. Neumíme spolu komunikovat, neumíme bořit nepřístupnost, neumíme si nebrat všechno osobně, neumíme se poučit ze svých chyb a přiznat si, že jsme něco udělali špatně, neumíme povzbuzovat a nerejpat skepticky do všeho, co druzí udělali špatně..  Ale – přece to nebudeme ignorovat napořád, snad ne? Ano, je problém v tom sehnat nové nadšence, ale zároveň tak zkušené, jako jsou nebo bývali ti pamětníci začátků HOCZ. Je těžké nalákat nové lidi a přitom jim dát volnou ruku, šanci a předat jim vše, co předat můžeme. Zároveň není lehké přijít do nového prostředí a všechno hned vědět. Ale je opravdu nutné nechat dál plynout tento nekomunikační systém, když tím ohrožujeme stav projektu, bezproblémovou funkčnost HOCZ?

Vřele doporučuji si pročíst minimálně zde na blogu články z roku 2009, které se toho týkají, abyste si připomněli nebo objasnili, co se tenkrát odehrálo. A doporučuji to i těm, kteří to kdysi dávno četli. Jelikož jak je zde tradicí, že většina z nás dokáže vnímat jen to, co je aktuální a po čase se úplně zapomene, co nám kdysi několik zkušených (rozhodně zkušenějších než já) lidí chtělo říci.

Nechci momentálně číst pod tímto článkem, jak je to skvěle napsané (to kdybyste to snad někdo měl v plánu) nebo kde všude mi chybí čárka, kde všude mám pravopisnou chybu (kdyby tam náhodou nějaká byla, tak se fakt omlouvám) nebo že jsem úplně mimo mísu (i to je možné), chci jen, abyste se nad tím alespoň trochu sami zamysleli. Nikdo vám neříká, abyste se chovali podle nějakého návodu, ani já jsem to neměla v plánu (jednak se tak chovat a druhak vám podávat návod). Jen se nad tím prosím zamyslete a pak čiňte tak, jak uznáte sami za vhodné.

Toť z mé strany a hlavy vše.

Terka

Půlrok se s půlrokem sešel a vy jste se za tu dobu snad už doslechli, že na HOCZ funguje skupinka lidí, která vystupuje pod pracovním názvem „RPG tým“. A pokud jste se o RPG týmu nedoslechli, gratulujte nám, podařilo se nám pracovat celou tu dobu v naprostém utajení.

Když už tedy víte, že existujeme, určitě byste se i rádi dozvěděli, proč existujeme a co vlastně děláme. Zároveň vás určitě velice zajímá, jaký vliv bude mít RPG tým na vás osobně. Přinese vám nějaké nové povinnosti? Ale hezky postupně:

Kdo patří do RPG týmu?

Správci RPG: Alex G. F. Essaouir, Ayana Black

Členové RPG týmu: Aden G. Greywords, Arien Severin, Carla Fibres, Diel M. Tarkin, Drusila Addams, Grace R. Silvergrass, Jane Boneová, Lucas A. Laurie, Sneaky Rossi, Susanne Nightingale, Sysi Lumpíková, Teodor W. Kaily

Aktuální seznam najdete vždy v RPG diskuzi.

Podle čeho byli členové vybíráni? Je stále možné získat členství?

RPG tým na úplném začátku sestavoval Mornanth B. Weasley (zakladatel a první vedoucí týmu), který podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vybral nadějné duše, s nimiž se rozhodl spolupracovat. Vytvořila se nějaká základní skupinka, která o dalších členech rozhodovala a stále rozhoduje hlasováním. Žádné přihlášky se neposílají, když z RPG týmu někdo odejde, členové týmu si sami vybírají nové potencionální členy, které kontaktují. Víme, jak hrajete a dokonce si myslíme, že víme, jak jste spolehliví, zodpovědní, pracovití. Prioritou je brát do týmu členy bez dalších závazků, tzn. minimum studentů a profesorů, kteří mají jiné povinnosti.

Jak se dá s RPG týmem komunikovat?

Možností máte hned několik. Buď si zjistíte v RPG diskuzi aktuální seznam členů, vyberete si sympatické jméno (nebo aspoň jméno, které se vám bude líbit) a použijete sovu, email, Icq, skype, whatever onoho sympatického jména. S ním vyřídíte, co potřebujete. Další možností je, otevřít si RPG diskuzi, napsat váš dotaz přímo tam a doufat, že vám někdo odpoví… (A on vám samozřejmě dříve či později i někdo odpoví!) Poslední možností je kontaktovat nás na mailu RPG@hocz.org (pro zapomnětlivé: mail je uveden i na úvodní stránce).

Co má RPG tým na starosti? Co by měl dělat?

Tak v prvé řadě už jste určitě všichni něco slyšeli o RPG školce pro nováčky. Mnoho z vás si jí i prošlo. Plánuje se i RPG škola, ale o tom netřeba se rozepisovat.

Dále jste si pak určitě všimli, že vám tahle banda lidí schvaluje (či spíše zamítá) popisy postav.

Zároveň se snažíme zajišťovat více RPG dění na škole. Takový nadstandard k vypravěčování profesorů. Krom různých náhod se snaží organizovat různé oslavy, slavnosti, svátky. Ovšem jen po „formální“ stránce, řekněme. Rozhodně nechceme brát a nebereme zásluhy profesorům, kteří tyhle akce zajišťují personálně.

RPG tým kontroluje chaty a hraní na nich. Zároveň se stará o popisky chatů, takže pokud například vytopíte klubovnu, nezapomeňte se o tom zmínit, aby bylo možné popisky aktualizovat. Samozřejmě se můžete ozývat i profesorům.

Sledujeme RPG hráčů a spolupracujeme se správci RPG ve věci správy RPG. Co si pod tím představit? Prostě se zajímáme o úplně všechno, co se dotýká RPG. I o vás, jelikož vy jste součástí RPG. Jinak řečeno, chceme mít o každém z vás nějaký obrázek, chceme o vás něco vědět. Snažíme se sledovat vaše individuální osobní questy. A s tímhle bodem souvisí vaše povinnosti.

Kdy a o čem budu RPG tým informovat?

Jelikož není možné, abychom všechno stíhali pečlivě sledovat, náš e-mail je určený pro vaše vymyšlené osudy. Ušetříte si možné problémy, pokud nám průběh svého osobního questíku pošlete předem na „schválení“. A zároveň si ve hře ušetříme scénky typu: „Pokousal mě vlkodlak!“ Samozřejmě je možné domluvit se na nějaké pomoci při realizaci vašeho osudu.

Spontální akce, při kterých se nikdo neztratí z povrchu zemského, nám samozejmě předem hlásit nemusíte. Ale bylo by od vás hezké, kdybyste nás informovali o následcích – když například po bitvě zůstane v síni nepořádek – je třeba to změnit v popisku chatu.

Na náš mail také patří žádosti o cizí postavy (tzv. Cpčka) – žádosti bez dobrého důvodu jsou zbytečně vyplýtvaný čas – náš i váš. A případné úpravy jmen – pokud jste například v RPG plnoletí a vdáte se – musí to schválit RPG tým. Chcete žádat o změnu jména jen proto, že se vám stávající přestalo líbit? Zkusit se má sice všechno, ale tohle ani nezkoušejte. Mějte na paměti, že jména si lidé nemění denně. Je potřeba mít dobrý RPG důvod a také logické nonRPG vysvětlení…

A pokud máte v hlavě nějaký úžasný nápad na odpolední akci, opět, neváhejte se ozvat!

A tím bychom to snad mohli ukončit.

Víte na koho se obracet, kam se obracet a s čím se obracet.

Navždy (nebo na co nejdéle, doufejme) váš,

RPG tým

Srazomilní srazofilové,

mě to prostě nedá a musím vám napsat pár pěkných řádků. A budu děkovat a chválit a tak vůbec :)

Ani nevím komu všechno jednotlivě a za co, ale tak hlavně Susanne a Hedvičce za naprosto DOKONALOU A EPESNÍ výzdobu. Jejich kluběnky jsou roztomiloušké a nádherné. Norbertek vyfasoval vlastní terárko! (To mi připomíná, že mám u sebe další tři ztracené kluběnky – kdo postrádá svou kouli, nechť se mi ozve). Kofoláčci vyrobení jako postavy z HOCZ nemají konkurenci, pavouci a zlatonky, které se dají i zvracet jsou božské. Mrtví hadi jako řetězy se přemnožují a mám pocit, že jich je mnohem a mnohem více a že za pár dní nebude v inventáři krámů HOCZáků už místo a já jim budu muset pronajmou vedlejší byt. To krásné vzpomínkové tablo nechám zasklít! Aby se mu něco nestalo! A ten DORT! Jéžiš lidi… přísahám, že už nikdy nechci marcipán ani vidět. Na druhou stranu, alespoň jsem doslova okusila chuť Bradavic :)

Susanne a Hedviku tohle všechno stálo spoustu času, energie, námahy, nervů, nadávek a peněz. Teď MY musíme vymyslet, jak se jím více odměnit, než jen blaženým úsměvem a tupým spokojeným výrazem.

Ričí, děkuji za sebe za LARP i když jsem se ho neúčastnila. Je až kupodivu kolik lidí ti bylo ochotno dělat CP a kolik znuděných dítek hrálo. K mým uším se nedostalo snad nic negativního. Sama jsem se neúčastnila, za což se omlouvám, ale vypadalo to skvěle a to, že jsi zapojil i mou drahou polovičku… nádhera :) Díky moc za konečně podařený LARP se vším všudy.

Grace a Kitty, schovala jsem poslední kousek vaší makabrozní bábovky! Nechám ji vyschnout a archivuji jí! A na příští sraz uděláme společně hromadu barevných bábovek! Za každou kolej jednu… včetně fialové za cizince!

Sysinko, ty jsi úžasná básnířka a tvá básnička k výročí pěti let HOCZ byla to nejkrásnější, co jsem od tebe kdy slyšela a četla. Doufám, že ti nebude vadit, že až vybalím vzkazník, že jí sem umístím i pro ostatní. Děkuji ti za ní moc :)

Blacky, tobě děkuji za přednášku, u které tě dokázala ta banda poslouchat víc jak hodinu a bavilo je to. Konečně vědí, jak to všechno bylo, kde se co stalo. Bylo to krásné, úžasné a poučné :)

A všem ostatním děkuji za to, že jste společně vytvořili konečně HOCZ sraz, který byl o HOCZ, o společné zábavě, programu a že ty dva dny byly prostě dokonalé. Nechtělo se mi až věřit, že jste se nevykašlali na kostýmy, že jste se snad i těšili na soutěž, na LARP, že jste se zapojili do přednášky, že jste pomáhali s výzdobou, neofrňovali nosy jak je většinou ve zvyku. Atmosféra na srazu byla společnou prací a konečně po dlouhé době vypadali všichni spokojeně a vytvořili nádherné vzpomínky. Všem vám vřelé díky a neskutečně se těším, až zase splácáme další sraz a vím, že bude ještě skvělejší, než byl teď. Jsem ráda, že se HOCZ pomalu stává opět HOCZ. Jen tak dále.

Ještě jednou všem neskutečných díků posílám a pokud jsem na něco zapomenula, někoho nepochválila tak se omlouvám, ale jsem plná zážitků a jeden druhý překrývá :)

Ginny

Ginny s Engalem pro vás připravili rozcestník her, který vás navede k vaším oblíbeným hrám ve volných chvílích, aby jste zbytečně nebloudili.

Hrad>

V Klubovně ve čtvrtém patře najdete:

– Škůdce – vyžeň ze zahrádky všechny škůdce.
– Kouzla – cvičení kouzel s ukecaným chrličem.
– Protego – procvičování kouzla protego s profesorem Snapem.

Hru Škůdce naleznete i V Brumbálově čajovně v Prasinkách a také V kavárně MA na pozemcích Merlinovy akademie v Londýně.

Přejeme vám mnoho zábavy.

Venku se ženou mraky, studený vítr mi shazuje prádlo ze šňůry. Před pár týdny bych si pomyslela, že je to stejně nepříjemná atmosféra jako na HOCZ. Teď vím, že je to naopak. Vítr mou pochmurnou náladu odfoukává kamsi pryč od mých myšlenek a to prádlo posbírám.

Víš, něco se změnilo a já mám neskutečnou touhu ti říci co. S odstupem času, s přemýšlením sama se sebou jsou zjistila mnoho věcí, díky kterým se mi lépe spí, přemýšlí, díky kterým jsem zjistila, kudy vede ta cesta, kterou tak dlouho hledám. Nevím, zda ta cesta je dost široká i pro tebe, ale to záleží na tobě, jestli se na ní budeš chtít vejít. Jestli bude v tvých očích pro tebe správně vydlážděná.

Chci ti napsat jen pár slov a vět, které změnili můj pohled, můj přístup a možná mění i mne samotnou. (more…)

Drazí človíčkové (ano, myslím vás, nic jsem nepil).

Nebojte, neuchvátila mne žádná lingvistická úchylka. Alespoň ne veřejně. Tento termín, jehož autorství (velmi pravděpodobně, už podle zvuku toho sousloví) patří siru Stanleymu, mne dnes nelítostně srazil do kolen. V tom nejlepším slova smyslu. Tak jemné a rafinované vyjádření mého – tedy vlastně našeho – nápadu bych sám asi nevymyslel. Jsem tak posedlý zdlouhavým polopatickým okecáváním, že neskončím, dokud polovina mého obecenstva nespí. Tu druhou potom rád něčím po zásluze odměním. Motivace musí být. Ale snad se tentokrát přemohu (haha) a nechám vás užít si mé žvásty a blefty hezky po částech. A nebudu přeskakovat. Asi jako teď. (more…)

Lukas Weasley Goldhair
Poslední Vílí Rezervace v Británii
Někde u Oxfordu

Drahý Lukasi,
zanedlouho tomu bude pět let, co jsme se na Kirarovu a Rizotovu pozvánku sešli u pomalu se rodících Hogwarts. Známe se už z nějaké doby před nimi (propána, ono bylo i něco PŘED nimi?) a prošli jsme si spolu pěknou snůškou problémů – osobních, pracovních a samozřejmě i horami problémů týkajících se HOCZ. Nikdy bych si nedovolil tvrdit, že jsem tvým nejlepším přítelem, ale naše přátelství a spolupráce trvá už dlouhou dobu a po určitém období se dva lidé často znají mnohem lépe, než by si otevřeně přiznali. (more…)

Události začátku března nás jistě všechny zasáhly. Bylo to vyústění dlouhodobějšího úpadku, který postihuje celé HOCZ a který zřejmě urychlilo i neslavné zpoždění zápisu. Je to něco za co jsem z podstatné části odpovědný a nejsem na to zrovna hrdý. Proto sepisuju tuto omluvu.

Tato omluva je určena všem členům projektu HOCZ. Za prodlení všem studentům, kterým narušilo plány či je mrzí, že kvůli tomu budou mít méně vyučovacích hodin. Za nervy všem z vedení, kteří byli nuceni odpovídat na nekonečné dotazy nováčků a cítili se bezbraní. Za zklamání všem jedincům, kteří se podíleli a snažili zajistit, aby vše tentokrát proběhlo hladce, ačkoliv to posléze uvízlo na mě. A rád bych k tomuto připojil i omluvu za loňské nekonané NKÚ a tímpádem ještě o něco odložené zapisování letošních šesťáků.

„Opravdu hluboce se omlouvám a udělám vše pro to, abych vše uvedl do řádných kolejí a zabránil tomu, aby se situace opakovala.“

Při této příležitosti ještě doplním pár aktuálních informací k předchozímu příspěvku. Engal zůstal na svém postu ve Správní Radě, kde nadále plní své závazky v resortu Reprezentace a propagace. Thomasovi po jeho odchodu bylo nabídnuto rovněž místo ve Správní radě a to přebrat resort Personálních záležitostí. Toto místo přijal, čímž dosáhl nejvyššího postu, kterého lze na HOCZ dosáhnout a ukončil tak snad jednou pro vždy svůj kariérní vzestup :) Zaslouží si to, tak mu pogratulujme.

Na závěr tohodle příspěvku bych rád připojil poznatek, že jak už to tak bývá, všechno zlé je k něčemu dobré. Takže po té bouři co se přes HOCZ přehnala se začal trochu čistit vzduch a pokud lidi ve vedení neusnou na vavřínech, možná by se celá situace měla v lecčems zlepšit. S těmito slovy optimizmu se s vámi loučím a nashledanou u dalšího příspěvku. Dá-li Merlin, nebude to další omluva.

Vážení přátelé z hocz,

po dlouhých třech letech jsem se z několika důvodů rozhodl opustit hocz. Myslím, že máte právo je znát. Hlavní důvod je prostě ten, že jsem unavený. Desítky sov nováčků, co si nejsou schopní přečíst to, že si mají koupit hůlku, bych ještě skousl. Desítky dotazů, kdy bude zápis, už ne. Je to proto, že já, Lukas a Thomas jsme udělali vše pro to, abychom spustili zápis včas a dohnali skluz z minulého roku. Ne tak Derek, který se rozhodl naši snahu bojkotovat a jedinou věc, co jsme po něm chtěli udělal s třítýdenním zpožděním. Pak zde byli další lidi, kteří nerespektovali pravidla, dělali věci přesně naopak, než jsme se dohodli a podobně, ale to už je jiná kapitola. Prostě jsem unavený. Rád bych zde trochu bilancoval.

Co jsem vytvořil, nebo spoluvytvořil- koncepci osnov pěti ročníků létání, koncepci cizích postav, dráčků, kabinetní reformy, výplat pro profesory, brigád.

Co jsem naprogramoval od začátku mého působení jako programátora: výplaty pro profesory, část brigád, lichotič, dráčky, minihry a všechny věci kolem horního menu, vlaky a věci kolem, kouzla pro studenty, a hlavně cépéčka.

Co jsem nestihl: systémové kouzlení, boje s dráčky, další možnosti chatu (předávání věcí a tak) a několik dalších her.

Byl jsem spolu s Alex de Fuego nejdéle bez přerušení „sloužící“ profesor na hocz, postupně vedoucím dvou kabinetů a členem zmijozelské kapituly. Také jsem byl admin, který zabanoval cirka 250 mulťáků, a jiných narušitelů hry. Promazával jsem návštěvní knihu i nemocnici od nadávek a jiných urážek.

Mno a v první řadě jsem byl členem Správní rady. Měl jsem na starosti srazy, reklamu a prezentaci hocz navenek. Na hocz jsem si našel pár přátel a množství kamarádů. Nebojte se, na některé srazy se zase přijedu podívat, většinu vás mám skutečně rád. (Ačkoliv pěkné procento nováčků mně určitě nesnáší). Inu, je čas jít dál…

S pozdravem Marek Tůma alias Engal. a teď přikládám Thomasovo rozloučení:

Dnes uplynulo přesně šest týdnů od chvíle, kdy jsem dal na poradě profesorům jisté ultimátum, či přesněji, rozhodl jsem se, že budu činit pouze to, co mi ukládá sepsaný profesorský řád (který širší vedení svého času sice zamítlo) a pouze v těch ohledech, kdy je mi umožněno tak činit. Touto „stávkou“, kterou brali vážně asi tak tři lidé včetně mě, jsem chtěl protestovat proti skutečnosti, že si zde každý dělá co chce, aniž by se namáhali kdekoliv cokoliv informovat, ba dokonce dodržovat základní pravidla platná několik let. Já jsem vždy zastával názor, že ředitel má vědět o nařízeních ředitele dříve, než se objeví na nástěnce a analogicky bych tudíž měl vědět o věcech, nad kterými mám přímou pravomoc. To se nedělo. Nevím jak vy, kteří to třeba ještě čtete, ale mě opravdu nebaví stav, kdy v okamžiku, v kterém řeknu „bílý“ více jak polovina profesorů vykoná „černý“. Vyskytli se tací, kteří říkali, že na tento post již dnes nestačím, další tvrdili, že do toho nemám co mluvit a že ať rozhodnu jakkoliv, stejně si to zařídí podle svého, a ty, kteří jako vždy říkali, že by to uměli mnohem lépe jsem raději už po těch letech nebral na vědomí. Jiní jsou tak vrtkaví, že něco jiného schvalují, když sedí, a něco jiného, když stojí. Jelikož je mi stále předhazováno vše, co zde nefunguje, hodlám to tedy vzít na sebe, byť jsem s tím nikdy nesouhlasil a odmítal jsem doposud brát odpovědnost za věci, za které nemohu, jako nespuštěné NKÚ, odpovědnost. Dnes, v tomto zvláštním pojetí vlastní odpovědnosti, které mají někteří profesoři, jsem dal své funkce k dispozici vedení školy, ať to dělají ti, co neustále tvrdí, jak to umí dělat lépe. Mají šanci. Mimoto, jaký bych to byl nejvyšší profesorský představitel, když v Radě školy, shromáždění představitelů profesorů, nedokážu prosadit ani základní návrhy (jako například datum zahájení zápisu…).

Existuje mnoho faktorů i osob, které mě k dnešnímu rozhodnutí vedlo, avšak nikdy jsem nechtěl prát špinavé prádlo vedení na nástěnce, neboť na to jsou zde jiní experti. Proto odmítám být konkrétní či jen v obecné rovině uvést všechno. Navíc, pokud tímto vyburcuji vedení, aby si své špinavé prádlo konečně vypralo, budu jen rád, neboť mě se to ani při nejlepší vůli zřejmě nepodařilo.

Přeji tedy všem jakožto opětovný občan hodně štěstí.

Stanley.

Sepsala Riska:

Mělo by to asi nést název jako „veřejná omluva“, někdo by to možná nazval…“teď si bude hrát na hodnou holčičku“ a myslet si, že jí to projde; není mi jedno jak to budete brát, ale většina z Vás mi to asi nikdy neřekne do očí.

Víte kdo jsem? Tuším že ano. Ne snad, že bych si tak věřila, ale nejspíš jsem proslavená (^^^). Snad i nechvalně.

Já jsem ta, co v jednom kuse remcá (-la), všude, možná proto, že ve vedení sama nejsem a stále se hrdě hlásím k tomu, že jsem student.

Každopádně…nejsem Arien. A to i přesto, že mi tak spousta lidí říká i irl, JÁ jsem Tereza. Osobním jménem a jsem ta, která se tady, na hocz, vyjadřuje do komentářů na nástěnku, do návštěvní knihy, do debatky Studentské Rady, do „spolky“ (tedy nonrpg místa mé koleje), do školy roleplayingu…Ta co se tady vyjadřuje k dění, chování, zákulisí a ano…v podstatě ke všemu a všem a z valné části i neoprávněně…a v podstatě tak, že někteří z Nás, tady z toho našeho kolektivu, to už nedovedou brát jako oprávněné jednání ani jako pokus o nějakou ještě-snášení-hodnou kritiku. (Nebudu říkat, že se jim divím nebo nedivím.)
A já jsem ta, co se má omlouvat.

Když jsem se v neděli dozvěděla, že se pro mě našel trest za mé činy – tedy smazání mé postavy, tak jsem to úplně psychicky nezvládla.
Nevím nakolik i vy máte pevné citové pouto ke své postavě, ale po těch letech (od zařazení 1074 dní^^^), mohu popravdě říct, že kdyby se to mělo stát, umře i část mého vlastního já a bohužel to žádná jiná postava nedovede nahradit. Také jsem  zjistila, že to pevné pouto, které nás k sobě váže (jak mě a Arien, tak mě a hocz – nemusíte věřit tomu, že to tady mám vážně ráda, je to tak), je pevné až moc.
Brala jsem si a stále si beru příliš věcí osobně, i když tvrzení, že „je to jen hra“, jste už možná také slyšeli.

Když jsem na hocz přišla, byla tady určitá skupinka lidí, ke kterým jsem si vytvořila určitý vztah hned…nebyl ještě tak pevný, jako ten, co jsem si vytvořila s některými později, ale měl jistý řád. Věděla jsem jistě, kdo je nahoře a kdo je dole, či tak a věděla jsem ke komu se mám jak chovat. Ať to zní jak chce hloupě. Ti lidé byli starší (většinou) a nebo se tak chovali a člověk v nich viděl faktické vedení.

V té době mi bylo 14 let a přiznávám se, že jsem byla jiná a podobnou hru jsem hrála poprvé, ostatně taky to navždy zůstala jediná hra s rpg tématikou, kterou jsem kdy hrála.

Pak jsem vyrostla (ne zase tak moc) a postupem času, když tady zůstáváte s velmi úzkou skupinkou lidí, kolem kterých se to točí, a kolem kterých se točí i ti co se tady vyskytují v podstatě „namátkově“ nebo nově, zjistíte…že se k nim Váš vztah mění.
V ten okamžik třeba poznáte, že jste nějaký podíl autority dostali i vy (třeba jste šli zcela náhodou kolem) a jsou najednou hráči, kteří k Vám mohou nějak vzhlížet a vy na ně můžete zase náležitě shlížet. A s tou Vaší autoritou najednou přijde i moment, když se začnete cítit, jako někdo kdo má právo jim do toho mluvit. Mohla bych stokrát opakovat, že chci jen hrát, ale přešlo to u mě již do stádia, kdy jsem zjistila, že jako způsob vyjádření se, beru i (někdo se tomu zasměje)komentáře na nástěnce a nejsem sama.
Je fakt, že kdybych chtěla jen hrát, tak bych mohla mlčet úplně a otevírat jen okna chatů, ale já říkám…že je to osud dlouhodobých hráčů. Možná jo a možná taky ne.

Jen ta představa, že svým chováním jsem docílila toho, že si někteří lidé, kteří tomu rozumí, řekli dost a můžeš jít, mě naprosto šokovala.
Do neděle jsem tedy nechápala ani ň?
Ač jsem se v průběhu večera dozvěděla, že bych se mohla vrátit, třeba s novou postavou…ten šok, který pocítíte, taková prázdnota…ta vidina toho, že to psychicky nezvládnete, a že ztratíme lusknutím prstů takový kus sebe sama, to ve Vás vyvolá něco jako šok o velikosti průměrné vlny tsunami na pláži… -.-

Stalo se hodně věcí a mnoho z nich mi přijde jako nedorozumění, jasně…vím co jsem prováděla.
A taky jsem to prováděla pořád dokola s čistým svědomím, kterého se dotklo jen namátkou, že mi psal sem tam někdo a říkal, abych se se svým chováním klidnila, nebyl to jen někdo…těch lidí bylo víc.
Urážela jsem se kvůli věcem, které jsem vážně vůbec brát nemusela a oplácela to stejnou (třeba i horší) mincí a ano…Existují i lidé, kterým jsem ublížila (doufám, že je jich minimum), minimálně jim pak lezla na nervy, ale žila jsem v představě, že mám právo na to říkat co chci.

Hocz je místo, které Vás změní. Hocz mě třeba naučilo mít svůj vlastní názor, rozvíjelo moji fantazii, našlo mi kamarády na celý život, ale opakuji, naučilo mě mít svůj vlastní názor, jakkoliv je zcestný.
Za to se nemůžu omluvit, ale můžu se omluvit jmenovitě těm, které bych jmenovat chtěla a měla:

Lukasovi, který ač mi stejně nevěří a nejspíš už nikdy neuvěří, a který se mi toho hodně pokoušel vysvětlit, zatímco já jsem to nebrala zas tak vážně. Na druhou stranu ten, který mi dovedl říct, že to bere jako omluvené a uzavřené a jako ten, od kterého to teď už vážně beru. Je jeden, kterému bych se tady měla omluvit hlavně.

Engalovi, asi za jeho nedělní a vlastně i předchozí trpělivost a za to, že mi dovedl omlátit o hlavu fakta tak důkladně, že jsem je konečně i dovedla přijmout. Ačkoliv nechtěl abych ho snad ani jmenovala.

Alex, proti které jsem měla jen uraženou ješitnost a naivní představy. (To ta zvěromagie Alex.)

Ginny, za to, že jsem pořád tady, abych jí lezla na
nervy zbytečnými dotazy, poznámkami a připomínkami :)

Frey, za to co za mě musela všechno kdy vyslechnout, za tu kritiku a za to, že mě musela bránit. A taky za to, že jí někdo snad bral jako mojí loutku. Nikdy to tak nebylo, není a nebude. To mě mrzí skoro nejvíc.

…

Jsou určitě lidé, které jsem nejmenovala, řekněme, že se jedná o členy vedení, kterých jsem se snad mohla dotknout, mohla jsem Vám kazit hru, mohla jsem Vám brát náladu, chuť, energii, nadšení…cokoliv.

A taky se může jednat o studenty, ke kterým jsem se vyjadřovala. V tom případě šlo ale o jejich hraní a to se mi zdá jako pochopitelný argument k tomu, abych jim do toho mohla mluvit. (Přeci jenom, jsem tu dost často, abych vnímala to co se na chatech děje.)

Ale nikdy jsem nikomu z Vás všech nechtěla kazit hru samotnou a brát Vám z ní požitek…To nikdy. (Neříkám, že se to nemohlo stát.)

Nebudu ale vyjmenovávat lidi, kteří naopak ublížili mě, to by Nám všem asi sotva prospělo. Alespoň ze své strany to teď smažu, můžu jen doufat, že to uděláte i vy a nebo se tak budete prozatím tvářit.

Neříkám, že jsem se změnila, po jednom večeru stráveném na icq, ani potom, co jsem snad definitivně zakopala tu pověstnou „válečnou sekeru“ s Engalem, a snad ani po jedné z části probděné noci a dokonce ani potom co jsem napsala tento článek.
Neříkám, že se můžu změnit ze dne na den. Nebo snad, že se někdy změním, ale rozhodně vím, že to jediné co mě dovedlo donutit vůbec k něčemu jako je zamyšlení, bylo to, že bych o něco přišla právě já sama…A nestálo by mi to za to, to mi věřte.

Jen vím, že je to moje poslední šance a jsem za ní neskutečně vděčná…Tímto se tedy omlouvám a děkuji těm nejmenovaným, kteří uvěřili, že mám ještě nějaké (malinké) právo tady s Vámi zůstat a vy máte nějaký (malilinkatý) důvod mě tady s Vámi nechat hrát…jako Arien.

Měla bych asi dodat poslání příštím generacím, vezměte si mě jako odstrašující příklad? Exemplární.
Občas se asi vážně vyplatí držet jazyk za zuby a nebo si po sobě dvakrát/třikrát přečíst to, co chceme odeslat než zmáčkneme enter. Abychom aspoň měli šanci zvážit něco než to kvákneme. Často to ani nemusíme myslet tak, jak to vyzní.

A co se týče samotné hry? Enjoy, stojí to za to.

(A slyšela jsem taky, že „objektivní kritika“ k psaní patří, tak klidně do toho, třeba se naučím, jak se to dělá :))